|
|
Zase to tiché chrastění,
budí mě z mého snění.
V koutě se mihl stín,
Doufám že jen sním.
Pod deku se celí schovám,
sežrat se od ní nedám.
Ani kousek nesmí ven koukat,
víc do peřin se musím soukat.
Je to jen malý pohyb rtů,
co dokáže otvírat brány snů.
Je to jen malé gesto,
srdíčka zahřívá přesto.
Kvůli němu se vedlo mnoho bitev,
mnoho hrdinů prolilo svou krev.
Jen aby viděli úsměv jedné dámy,
až jim bude povídat růžné fámy.
Pomalu jdu temnou chodbou,
šatny za mnou i přede mnou.
Kde já jen tu svou třídu mám,
já chudák prvák se tu nevyznám.
Konečně jsem jí našel,
připadám si jako osel.
Rychle do lavice sedám,
cizí tváře zrakem shledám.
Měl jsem kdysi krásný sen,
Byl jasný slunečný den.
Na nebi nebyl ani mráček,
na větvi zpíval malí ptáček.
Byla v něm také krásná dívka,
ve vlasech měla luční kvítka.
Jako sluníčko se na mě usmívá,
o takových dívkách se jen snívá.
Sedím tu na dřevěné poličce,
jen občas se něco mihne v uličce.
Asi jde kolem zákazník další,
anebo pouhý prodavač mašlí.
Sedím tu sám ani se nehýbám,
takový osud já malý plyšák mám.
Někdy se na mě zadívá pár očí,
potom však jinde jejich ruce končí.
Vidím na louce krásnou dívku,
její tvář se podobá jarnímu kvítku.
Po tváři ji mokré kapky stékají,
žádnými slovy se zastavit nedají.
Pomaličku ji pohladím po tváři,
jiskra v jejich očích zazáří.
Copak se ti maličká stalo?
Včera se tu jen sluníčko smálo.
První světluška z keříčku vylétla,
první voňavá květinka rozkvetla.
První domeček zhasl svá světla.
první ukolébavka se mi spletla.
Zavři očička maličký človíčku,
pozoruj svou žlutou hvězdičku.
Ponoř se do tajemných snů,
poznej kouzlo všedních dnů.
Sedím v místnosti plné lidí,
přesto je mé oči nevidí.
Sem tu sám já a můj smutek,
sen o jisté dívce mi právě utek.
Z očí mi žalem slzy stékají,
ani slovy se zastavit nedají.
Teď již vím že to chyba byla,
že láska někde v rohu hnila.
Otevřeli se dveře do místnosti,
nejspíš sem zavítá další z hostí.
Pravdu jsem měl, host to byl,
jenže …
Hledám na nebi to znamení,
co srdíčko mé zaplní.
Možná to je jen malá pohádka,
kterou vypráví dětem babka.
Povídá se v ní o hvězdičkách,
a o nenarozených dětičkách.
Každá duše má svojí hvězdičku,
která brzo vstoupí do malého uzlíčku.
Psané jako experiment, trošku jiné než normálně… Smutnější…
Hej seš blec, magor, blázen!
Nikdo o tebe nestojí!
Zrcadlo od tebe sklo odkloní,
většího šeredy snad není!
Tyhle slova slyším stále,
plynou … vteřiny, minuty, hodiny…
mizí…. dny, týdny, roky…
a mé uši slyší jen nadávky a posměšky.
|
|
